O vodě se začíná v poslední době hodně mluvit. Stává se frekventovaným tématem celospolečenských diskuzí i strategických plánů. Jistě to souvisí i s vývojem klimatu a extrémními výkyvy počasí, ke kterým dochází čím dál častěji. Je to logické. Teplotní změny přímo ovlivňují dynamiku a koloběh vody v globálním i lokálním měřítku. Nejinak je tomu na území České republiky.
Rozhodně však nelze konstatovat, že za všechny trable s vodou může pouze a jen změna klimatu. Naopak. Spoustu problémů jsme si vytvořili sami tím, jak zacházíme s krajinou. Ta doznala působením člověka obrovských změn, jež se projevily v jejím vodním i tepelném režimu. Výsledkem je, že současný stav krajiny a způsob jejího využití negativní dopady klimatické změny výrazně zhoršuje. V některých případech může jít dokonce o hlavní faktor.
Vody ztracené
Zásadní podíl mají zásahy do vodního režimu, které vyvrcholily během dvacátého století. Většina přírodních vodních struktur, jako jsou mokřady a vodní toky, při nich byla vážně poškozena a část zcela zlikvidována. Systematickou drenáží bylo vysušeno 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy. Intenzivně se odvodňovaly podmáčené lesní porosty a prameniště. Výsledný úbytek mokřadů je skutečně alarmující. Jen pro představu: z původních 1,3 milionu hektarů mokřadů zůstala do dnešní doby zachována pouhá čtvrtina.
Zcela nepochopitelně jsme si přitom poničili také většinu pramenišť, jež jsou naším hlavním zdrojem vody (nepočítáme-li srážky). Nezůstaly ušetřeny ani potoky a řeky. Jejich zvlněné trasy byly napřímeny a koryta prohloubena, často dokonce zpevněna. Délka vodních toků v České republice se tím zkrátila o celou jednu třetinu. Nespočet drobných potoků zcela zmizelo z povrchu poté, co byly svedeny do podzemních trubek. V posledních desetiletích se na ničení mokřadů významně podílí také rostoucí výstavba a rychle se zvyšující podíl zpevněných ploch ve volné krajině. Ohrožující jsou i splachy enormního množství živin produkované intenzivním zemědělstvím a lidskými sídly.
Sečteno podtrženo, člověk zásadně změnil základní vodní struktury, pohyb vody v krajině, vlastnosti půd a vegetační pokryv, čímž ovlivnil zasakování i vypařování vody. To mělo pochopitelně lokální dopad na tvorbu srážek a místní klima. Člověk tak celkem radikálně vstoupil do místního koloběhu vody, respektive krátkého vodního cyklu. A dnes s překvapením zjišťujeme, že krajina již není připravena na zadržování vody a především ani na její rychlý odtok. Voda, kterou jsme z krajiny odvedli, nám teď schází a její rychlý koncentrovaný odtok může mít ničivou sílu. Zaznamenáváme úbytek vody v podzemních zásobách i ve vodních tocích. Během extrémních veder vychází najevo, jak moc a nebezpečně se odlesněná, odvodněná či zastavěná krajina přehřívá a ztrácí schopnost tlumit výkyvy počasí. V souvislosti s tím vyvstává otázka, kde se nachází pomyslná hranice únosnosti prováděných hydrologických intervencí, a zda již nebyla překročena.
A vody nalezené
Jedním z biotopů, které se člověk systematicky snažil z krajiny vytěsnit, jsou mokřady. V tomto ohledu aktuální problémy s vodou a klimatem přinesly jeden pozitivní efekt. Vedly k většímu zájmu o mokřadní ekosystémy a odstartovaly mnohem intenzivnější výzkum. Proto dnes daleko lépe chápeme význam mokřadů pro vodní režim i celkové fungování krajiny. Dokážeme také lépe posoudit a kvantifikovat rozsah škod způsobených jejich poškozením nebo likvidací. Mokřady se sice pozvolna, ale znatelně přesouvají z pozice neužitečného opomíjeného biotopu do role důležitého hráče schopného tlumit sílící projevy klimatických extrémů.
S narůstajícím množstvím informací o mokřadech je postupně odhalován jejich obrovský přínos pro zdravé fungování krajiny. Ten se projevuje na mnoha úrovních. Mokřady v prvé řadě dlouhodobě akumulují vodu, která bývá pro živé organizmy k dispozici i v obdobích sucha. Velký objem vody držený v mokřadech ale přináší mnoho dalších výhod, které jsme dříve přehlíželi. Mokřady prostřednictvím výparu významně ochlazují prostředí a v horkých dnech dokáží tlumit přehřívání krajiny. Mají tak veledůležitou funkci lokální klimatizační jednotky. Vypařovaná voda se následně podílí na vzniku srážek v krátkém vodním cyklu, zejména srážek horizontálních (mlhy, rosy, námrazy), jež se do krajiny vracejí bezprostředně po svém vzniku a neputují do jiných končin. Mokřady tím významně ovlivňují místní klimatické podmínky.
Důležitá je i schopnost mokřadů hromadit organický uhlík. To má ve vztahu ke klimatu velký význam. Obrovské množství uhlíku vázané v mokřadu se neuvolňuje do atmosféry v podobě oxidu uhličitého, který je účinným skleníkovým plynem. V tomto ohledu jsou nejvýkonnější rašeliniště, která pokrývají jen 3 % povrchu naší planety, ale dohromady zadržují třetinu z celkových zásob uhlíku na pevnině. Mokřady ale nezachycují jen uhlík. Jsou účinným filtrem, který zachytává živiny a vrací je do těl organizmů. Fungující koloběh živin brání jejich odtoku z krajiny a splachování do moří. V tomto ohledu mokřady plní úlohu jakýchsi ledvin krajiny. Zajímavé je, že podobně zachycují i nejrůznější škodlivé a toxické látky, přičemž některé z nich dokáží i neutralizovat – taková přírodní čistírna a detoxikační centrum v jednom.
V neposlední řadě patří mokřady mezi nejproduktivnější a nejbohatší biotopy v přírodě. Vynikají pestrostí druhů a rozmanitostí života a poskytují útočiště mnoha vzácným druhům, jež z okolní, intenzivně využívané krajiny vymizely. Mokřady jsou zkrátka mimořádně významným rozhraním mezi vodou a pevnou zemí, které v krajině funguje jako důležitá zásobárna vody, klimatizační jednotka, čistící stanice i centrum biodiverzity.
Překročíme svůj vodní stín?
V poslední době se hodně diskutuje o tom, jak problémy s vodou v krajině řešit. Názory se diametrálně liší. Stále převládají tendence budovat nádrže a vodní tělesa s dobře viditelným objemem zadržované vody. Jejich realizace je ale v prvé řadě zaměřena na hromadění velkých objemů vody, které jsou neustále k dispozici pro potřeby výroby (ať již zemědělské nebo průmyslové) nebo přímou spotřebu populace. Mají však také celou řadu závažných nepříznivých dopadů na krajinu, a navíc neřeší fungování vodního režimu. Jinými slovy neřeší problémy, jež způsobují, že vodní režim v určitých situacích či regionech kolabuje. Pokud bude například trvale ubývat zásob podzemní vody a vody v tocích, nedoteče voda ani do vybudovaných nádrží.
Proto současně sílí snahy o obnovu fungujícího vodního režimu a přírodních vodních struktur v krajině, které můžeme nazývat modrou infrastrukturou (pramenišť, vodních toků, mokřadů). V České republice probíhá mnoho dobrých projektů hydrologických revitalizací. Tam, kde to jde, se ruší odvodňovací kanály a obnovují se zvodnělé mokřady. Vedle příznivého vlivu na přírodu a vodní režim jsou to důležitá opatření na zmírnění nepříznivých dopadů suchých a horkých období. Do krajiny se také vrací zvlněné a mělké potoky. Některé dokonce i s částí okolní nivy, do které se může voda rozlít a zasakovat do půdy a hlubších zásob. Obnova potoků je důležitým protipovodňovým opatřením. Rozliv vody při povodni snižuje její razanci i rychlost a dokáže zmírnit škody na lidských sídlech a infrastruktuře níže po proudu. Nově se dokonce začínají obnovovat i kdysi vysušená a poškozená prameniště.
Podobných projektů je ovšem ve vztahu k rozsahu úprav provedených v minulosti stále zoufale málo. Nacházíme se v paradoxní situaci, kdy je vůle problémy řešit, jsou k dispozici projekční týmy, dodavatelé schopní navržené projekty realizovat, dokonce i finanční prostředky na řešení, která ve výsledku mohou být přínosem pro celý region. Hlavním limitem ale bývá nesouhlasný postoj vlastníků a uživatelů půdy, jejichž pozemky mohou být prováděním revitalizačních opatření dotčeny. Přitom v mnoha případech lze hospodaření a využívání pozemků s obnovou vodního režimu skloubit nebo nalézt alternativní řešení. Mnohdy se dokonce jedná o nevyužívané pozemky. Motivace těchto subjektů se proto stává jedním z nejdůležitějších předpokladů pro realizaci potřebných opatření.
Na závěr je důležité zmínit, že obnova fungujícího vodního režimu v krajině neznamená bezhlavý návrat na stromy. Jejím cílem rozhodně není obnovit všechny kdysi přítomné mokřady a rozlévající se přírodní potoky. Vždy se bude jednat o navrácení části těchto vodních struktur v přijatelném rozsahu, který umožní obnovu odolné a stabilní krajiny, schopné přinejmenším mírnit dopady extrémních hydrometeorologických jevů spojených se změnou klimatu.
Ivana Bufková od roku 1992 pracuje v Národním parku Šumava. Dlouhodobě se zabývá ochranou a revitalizací mokřadů a vodního režimu v krajině. Spolu s kolegy zajistila obnovu téměř 3000 hektarů rašelinišť, pramenišť a dalších mokřadů, stejně jako návrat desítek kilometrů potoků do původních zvlněných koryt.
Text byl původně napsán pro 125. číslo Revue Prostor Jsme děti moře.
Tento obsah byl vytvořen v rámci projektu Perspectives – nového označení pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. PERSPECTIVES je spolufinancován EU a realizován nadnárodní redakční sítí ze střední a východní Evropy pod vedením Goethe-Institutu. Více informací o PERSPECTIVES naleznete na: goethe.de/perspectives_eu.
Spolufinancováno Evropskou unií. Názory a stanoviska zde vyjádřené jsou však pouze názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani orgán poskytující grant nenesou odpovědnost.
