„No sláva! Tady teče voda! Tak aspoň tady.“ Jiří Rous se usměje, klekne si do mokré trávy a nabere do dlaní tenký pramínek vody. Není to žádná divoká horská bystřina. Jen bezejmenný potůček, který by většina lidí bez povšimnutí překročila.
Jenže právě tady začíná něco mnohem většího. O kus dál se spojí s dalšími drobnými čůrky z okolí a vznikne regulérní potok. O kus dál říčka, která bude sílit a spojovat se s dalšími. A nakonec se voda odsud dostane až do moře. Právě taková místa rozhodují o tom, jestli budou mít řeky dost vody i během horkého léta. A také o tom, jestli krajina zvládne další dlouhé sucho.
Nebyl to potok, ale kanál
Jsme v přírodní rezervaci Černá louka nedaleko Adolfova v Krušných horách, kde Jiří Rous pracuje na obnově několika bezejmenných potůčků. Sám pro sebe i pro účely revitalizačních projektů je Rous pojmenoval – Rašelinný potok, Mokřadní, Luční. A také Adolfovský potok, který pramení hned vedle horské vesničky a u kterého se nacházíme teď.
„Byl to kanál. Napřímený drobný vodní tok,“ říká Rous. Pak chvíli hledá slova. „Jak tomu vlastně říkají? Už vím, vodní linie. To už není potok, to je vodní linie,“ dodává a směje se tomu absurdnímu sousloví.
Realita ale příliš k smíchu není. Během druhé poloviny minulého století se napřímily desetitisíce kilometrů vodních toků, aby voda co nejrychleji odtékala z krajiny. Kvůli těžbě dřeva a rašeliny nebo kvůli zemědělství. Tady v okolí Adolfova se odvodňovaly horské louky porostlé koprníkem či vzácnými liliemi, aby se zde mohly ve velkém pást krávy.
Napravit chyby z minulosti trvá dlouho
Negativní zásahy, které se zde během komunistického režimu napáchaly, se daří napravovat jen velmi pomalu. Ale jde to. Příkladem mohou být revitalizace na Černém a Mokřadním potoce, které Rous dělal v minulosti. A od letoška i tady, na Adolfovském potoce, který Rous obnovil na přelomu roku díky spolupráci se Světovým fondem na ochranu přírody – WWF.
„Tahle část Adolfovského potoka je udělaná tak, jak by se to dělat mělo. Úplně jsme přehradili a zasypali ten odvodňovací kanál a vrátili to do stavu, ve kterém by měla být. A teď je na vodě, aby si našla sama cestu v té nivě. My neříkáme, že něco tvoříme, my připravujeme, aby si ta voda udělala sama, co potřebuje. A tady už přirozeně vzniká nové korejtko,” vysvětluje Rous.
Nejde o to vodu řídit. Jde o to přestat jí odvádět z krajiny. Stačí zasypat staré odvodňovací příkopy, vrátit vodě prostor a ona si sama začne hledat cestu. Vznikají nové tůně. Voda se rozlévá po louce. A hlavně – zůstává tady mnohem déle.
Na první pohled je tu vody pořád málo, protože letos je extrémně suchý rok. Okolí nově vznikajícího koryta zarůstá jen velmi pomalu, pořád je zde hnědá hlína a místo paradoxně nevypadá tak zeleně jako před terénními úpravami. Ale až vše poroste a všude bude louka, v zeleni by místní potůček ani neměl být vidět. Že teče potok v horské nivě, byste měli poznat až ve chvíli, kdy do něj šlápnete a budete mít mokro v botách.
Prameniště fungují jako přírodní vodojem
V horách se rodí většina našich řek. Nejsou to jen jednotlivé prameny, ale celé složité systémy pramenišť, rašelinišť, mokřadů a drobných potůčků.
Fungují trochu jako obrovská houba. Když zaprší nebo roztaje sníh, vodu nasají. A pak ji postupně uvolňují ještě dlouho poté, co déšť skončí. Díky tomu mají potoky vodu i během suchých období.
Jakmile ale tuto přirozenou houbu poškodíme, voda se začne chovat úplně jinak.
Jak jsme vodu z krajiny vyhnali
Po většinu 20. století jsme se snažili udělat přesný opak toho, co dnes potřebujeme.
Podmáčená místa byla považována za problém. Rašeliniště se odvodňovala, aby se na nich dalo hospodařit nebo těžit rašelinu. Lesy dostávaly odvodňovací příkopy. Potoky se narovnávaly, aby voda co nejrychleji odtekla.
Dnes za to ale platíme.
Voda z krajiny mizí mnohem rychleji, než by měla. Potoky v létě vysychají. Lesy jsou náchylnější k suchu. Zemědělci přicházejí o úrodu. Ryby v řekách hynou. A krajina přichází o jednu ze svých nejdůležitějších schopností – udržet vodu.
Rašeliniště mají obrovskou cenu
Rašeliniště bývala dlouho považována za nevyužitelnou půdu. Bažiny k ničemu. Ve skutečnosti patří mezi nejcennější ekosystémy Evropy. Zadržují obrovské množství vody. Ukládají uhlík, který by jinak skončil v atmosféře. Ochlazují okolní krajinu a poskytují domov desítkám vzácných druhů rostlin i živočichů.
Když vyschnou, přestávají všechny tyto služby fungovat. Proto dnes jejich obnova patří mezi nejúčinnější přírodě blízká opatření proti dopadům klimatické změny. Když naopak voda zůstane v okolí prameniště o několik dní déle, projeví se to i o desítky kilometrů níže po proudu.
A nejde jen o množství vody, ale i o její kvalitu. Voda, která pomalu protéká mokřady a rašeliništi, se přirozeně ochlazuje, čistí a filtruje. Mokřady zachycují sedimenty i část živin, které by jinak podporovaly přemnožení sinic v rybnících a přehradách.
To, co se děje vysoko v horách, ovlivňuje kvalitu vody daleko po proudu.
Voda je život
Obnova pramenišť není jen vodohospodářský projekt. Tam, kde se vrací voda, se postupně vrací i život.
Objevují se vážky, čolci, žáby, vzácné druhy mechů, mokřadních rostlin i ptáků. Zdravější jsou okolní lesy. Pestřejší je hmyz včetně opylovačů. Voda propojuje celý ekosystém. Proto když pomůžeme jí, pomáháme zároveň celé krajině.
Právě tady totiž vzniká voda, kterou jednou budeme pít, ve které se budou koupat naše děti a která bude rozhodovat o tom, jak bude česká krajina zvládat sucho i přívalové deště. Možná nejsou prameniště nejviditelnější částí krajiny. Jsou ale jedním z nejdůležitějších míst, odkud může začít její obnova.
Lukáš Hrábek je tiskový mluvčí WWF Česko.
Projekt obnovy Adolfovského potoka by nemohl vzniknout bez finanční podpory z Evropské unie z prostředků z Operačního programu Životní prostředí a také z příspěvku od Living Danube Partnership.
