V noci na neděli se po německém pobřeží nesl zvuk, který lidskému uchu zní jako hořký pláč. Vydával ho Timmy, mladý keporkak uvázlý v zátoce u ostrova Poel. Hlas bylo slyšet až čtyři kilometry daleko. Místní občan Christian B. je zachytil a nahrával je od půlnoci do svítání, jak se nesly tmavým pobřežím.
Ministra životního prostředí Meklenburska-Předního Pomořanska Till Backhaus nahrávka dojala. Ale optimismus v neděli nesdílel. „Našla tady své místo,“ řekl o velrybě. „Přeji jí, aby našla i klid.“
Timmy pomalu umírá.
Teď už mu nic nepomůže. Voda v zátoce, kde Timmy uvízl, sice stoupla, ale ministr dnes oznámil, že keporkak je na záchranu příliš zesláblý a že by pro něj jakákoli další manipulace byla jen dalším utrpením.
My lidé jsme se Timmyho ze všech sil snažili zachránit a sledovali jsme jeho smutný příběh. Ale paradoxně lidská činnost nese na jeho utrpení zásadní podíl. Keporkak Timmy se tak stal symbolem toho, jak macešsky se chováme k oceánům.
Jak se tam dostal
Obrovský keporkak do Baltského moře nepatří. Je to mělké uzavřené moře, pro velrybu migrující do Atlantiku doslova slepá ulička, ve které je jako v pasti. Timmy se tam poprvé objevil 3. března, pravděpodobně dezorientovaný nebo oslabený. Záchranáři u Timmyho našli část rybářských sítí, v zátoce u Wismaru ho z nich dokázali vyprostit. Ale jen částečně.
Baltské moře patří k nejrušnějším lodním koridoru Evropy. Hluk motorů zasahuje do frekvencí, na kterých keporkaci komunikují, navigují a loví. Vědci přímo změřili, že keporkaci v hlučném prostředí přestávají zpívat, když kolem propluje loď. Jedna jediná loď dokáže zredukovat akustický prostor jejich písně až o 63 procent. Keporkak žije zvukem, komunikuje na tisíce kilometrů, orientuje se v oceánu pomocí akustiky. A my jsme za sto let změnili oceán v akustický chaos.
Jak přesně se Timmy do Baltu dostal, nevíme. Možná se oddělil od skupiny právě kvůli hluku. Možná sledoval hejno sleďů. Síť v tlamě mu bránila v lovu, způsobovala bolest. Zvíře pak ve stresu snáze ztratí orientaci nebo se oddělí od skupiny. Možná už byl v té době nemocný. Pravděpodobně šlo o kombinaci více faktorů.
Čtrnáct dní bojoval o život
Poprvé uvázl Timmy 23. března u Timmendorfer Strand nedaleko Lübecku. Záchranáři pracovali dny a noci. S pomocí bagrů vyhloubili koryto a velryba se v pátek ráno dokázala osvobodit. Záchranná akce trvala téměř týden.
O dva dny později uvázl Timmy znovu – tentokrát u Wismaru, o čtyřicet kilometrů dál. V pondělí večer se vyprostil sám díky přílivu. V úterý skončil u ostrova Poel. Tam uvázl už potřetí a zřejmě netrvalo.
V pátek to záchranáři vzdali. Velryba ležela v zátoce, dýchala nepravidelně, téměř se nehýbala. Kolem ní vytyčili zónu klidu. „To, čím si tato velryba prošla v Baltském moři jako celku, je pro ni čisté mučení,“ řekl ministr Backhaus.
Timmy se zabořil do bahna. Čím více tělo vyčnívá z vody, tím více jeho vlastní váha, desítky tun, tlačí na plíce a játra. Velryba se doslova dusí pod tíhou sama sebe. Na její kůži jsou vidět stopy nemoci. Síť v tlamě jí pravděpodobně brání v příjmu potravy už týdny. A do Atlantiku, kam patří, je to odsud pět set kilometrů — přes mělčiny, průlivy a lodní koridory.
Tohle není výjimka
Timmyho příběh je výjimečný svou mediální pozorností. Jeho osud ale bohužel výjimečný není.
WWF upozorňuje, že vedlejší úlovek rybářských sítí — tzv. bycatch — každoročně zabije odhadem nejméně 300 000 velryb, delfínů a sviňuch po celém světě. To je přes 800 zvířat denně. Jen v evropských vodách přijdou o život tisíce sviňuch ročně, uvízlých v rybářských sítích.
Vedle sítí jsou to srážky s loděmi, velryba prostě nestačí uhnout tankeru jedoucímu plnou rychlostí. Lodní trasy kříží jejich migrační koridory na tisíce kilometrů. A pak je tu klimatická změna: potrava velryb se posouvá jinam, zvířata jsou nucena lovit v nových oblastech, přesně tam, kde na ně čekají sítě a lodě.
Přitom ve stejném týdnu, kdy Timmy bojoval o přežití, se v brazilském Campo Grande konal COP 15, globální summit OSN o ochraně migrujících druhů, kde se sešly vlády z více než 120 zemí. Zpráva, která summit zahájila, varovala, že 49 procent populací migrujících druhů celosvětově klesá. A že téměř každý čtvrtý druh čelí vyhynutí.
Na summitu byla přijata mezinárodní rezoluce o vedlejších úlovcích v rybolovu. Důležitým krokem je také tzv. Globální oceánská úmluva — historická smlouva OSN o ochraně biodiverzity na volném moři, která poprvé umožňuje vyhlašovat chráněné mořské oblasti mimo národní vody. Právě tato dohoda je klíčem k naplnění cíle chránit 30 procent oceánů do roku 2030.
Jenže problém migrace zvířat se netýká jen moří a oceánů. Loni v létě procházel střední Evropou los přezdívaný Emil, mladý samec, který se vydal z Polska přes Česko a Slovensko až do Rakouska. Stal se hvězdou sociálních sítí, ale jeho příběh skrýval stejné poselství jako Timmyho: zvíře, které se přirozeně pohybuje krajinou, naráží na překážky – infrastrukturu, kterou lidé vybudovali bez ohledu na to, kudy zvířata potřebují chodit. Emil měl zatím štěstí. Když se potuloval vedle rakouské dálnice, lidé ho uspali a převezli na Šumavu, kde v pohodě přečkal zimu. Odborníci přesto upozorňují, že místo řešení byl problém jen přesunut a upozorňují, že migračních koridorů podél dálnic a železnic je málo nebo jsou špatně naprojektovány.
Co dělá příroda, když ji necháme
Existuje jeden vědecký poznatek, který stojí za zapamatování.
Během pandemie covidu klesl lodní provoz a hladina podvodního hluku se snížila o pouhých 20 procent. To stačilo. Velké mořské savce jsme začali znovu pozorovat na migračních trasách a u pobřeží, kde je desítky let nikdo neviděl. Příroda zareagovala okamžitě. WWF dlouhodobě upozorňuje, že lodní hluk se v posledních dekádách zdvojnásobuje každých deset let, a přitom stačí málo, aby se situace obrátila.
Řešení existují. Akustické plašiče na sítích, které fungují. Úpravy lodních tras v citlivých oblastech. Zpomalení lodní dopravy v místech, kde se velryby zdržují. Zákaz nejničivějších způsobů rybolovu v chráněných oblastech. Vytváření mořských rezervací. Na pevnině pak migrační koridory podél dálnic a železnic — stejné, po kterých volali ochránci přírody v případě losu Emila. WWF proto prosazuje mezinárodně koordinovanou ochranu migračních koridorů na moři i na pevnině. Přesně těch cest, které zvířata jako Timmy nebo Emil každoročně absolvují, pokud jim v tom nebráníme.
Timmyho příběh neskončí jeho záchranou. Ale mohl by skončit změnou. Pokud se rozhodneme, že takové utrpení nechceme vidět znovu.
Jan Freidinger je zástupce ředitelky WWF, odborník na ochranu biodiverzity a oceánů.
