Kytovci žijí už padesát milionů let na planetě Zemi, která je sice ze 70 % pokryta vodou, ale jmenuje se podle souše, kde žije domnělý středobod světa – člověk. Před zhruba padesáti miliony let se jeden z prapředků dnešních kytovců rozhodl, že země je mu malá (jak by taky ne!) a vrátil se do moře. Přestože kytovci mají dodnes v ploutvích ukryté prstové kosti, což je vidět na rentgenových snímcích velryb, ve vodě už zůstali a mnozí z nich dorostli obřích rozměrů, které by na souši nebyly možné.
Značně později se kytovci (Cetacea) rozdělili na kosticovce (velryby s kosticemi místo zubů) a odontocety (ozubené velryby, třeba kosatky). Už Aristoteles psal, že kytovci jsou savci, protože dýchají vzduch. Pokud vás zajímá, proč tedy velryba nepřežije na souši, je to právě kvůli její velikosti – na souši váha jejího těla neodolá tlaku a velrybu zadusí její vlastní tělo. Plíce zkolabují pod náporem tuku, kostí i orgánů. Voda ji nadnáší; na suchu je příliš obrovská. Její tělo nicméně nezkolabuje hned, ale je to dlouhý a dost možná bolestivý proces, který může trvat i několik dní. Dnes to v nás vyvolává zármutek. Tak tomu však v naší historii nebylo vždycky – ještě před pár desítkami let v lidech smrt kytovce nevyvolala vůbec nic. Margarín a čistící prostředky z velrybího oleje se prodávaly i v Evropě a vůbec nikomu to nepřišlo divné.
Nemá smysl vyjmenovávat, co všechno jsme nejen kytovcům provedli. Jak ve Středozemním moři, tak po světě vymizely celé jejich komunity. A vzhledem k tomu, že mnoho druhů kytovců žije ve stádech se specifickými zvyky, sociálními vazbami či „nářečími“, lze říct, že během dvou století intenzivního velrybářství člověk vyhubil celé kultury, které jsou nenávratně pryč, i kdyby se populace obnovily do původních počtů. Kytovci jsou totiž výjimečnými jedinci, nikoliv kusy, které lze spočítat. Už nikdy tak nebudeme mít šanci poznat kytovce v jejich prapůvodní rozmanitosti.
Zpěvem proti vyhynutí
Při studiu kytovců je třeba mít na paměti, že jsme společnost silně zaměřená na shromažďování, třídění a uchovávání informací, jež jsou základem našeho „vědění“. Musíme věc nejdřív rozebrat na součástky, abychom jí mohli plně rozumět. Rozumem – tedy hlavou. Čím jsme specializovanější, tím méně toho víme o jiných specializacích, natož o jiných způsobech uchovávání vědomostí. Původní obyvatelé Austrálie si naopak vědění předávají prostřednictvím mýtů a příběhů a v kolektivní živé paměti si uchovávají povědomí o tom, jak vypadala krajina krátce po poslední době ledové, před deseti tisíci lety. Orientaci v krajině jim usnadňují zpívané cesty, tzv. songlines. Pomocí písní se dokážou orientovat na cestách přes kontinent, které jsou dlouhé stovky a stovky kilometrů. Musíme si tedy připustit, že to „naše“ uchovávání vědění nejenže není jediné, ale není ani nejlepší. Že toho vlastně moc nevíme. O mořských ekosystémech a oceánech toho totiž víme skutečně málo a značnou část jsme jich zničili, než jsme je vůbec stihli poznat. Přesto už to, co víme, bere dech.
Konečnému vyhlazení kytovců nakonec zabránily jejich zpěvy, konkrétně zpěvy keporkaků-samců, které se nesou tisíce kilometrů. V šedesátých letech vyšly jejich nahrávky díky biologovi Rogeru Paynovi na gramofonové desce, ze které se doslova stalo kultovní album – nejen proto, že velrybí zpěvy měly prokazatelně aspekty hudby (rytmus, refrény a podobně). Nahrávka přispěla ke skutečnému boji za záchranu kytovců, omezení jejich lovu a postupné obnově populací. Možná ale nevíte, že se zpěvy keporkaků se mění a v různých obdobích znějí různě – hitparáda se formuje u australských břehů, odkud ten největší hit míří od samce k samci přes oceán, až v průběhu celé sezony námluv zpívají všichni samci tutéž melodii. Zpěvy se však mění i v závislosti na okolním hluku. Během pandemie se ukázalo, že melodie keporkaků kolem břehů Aljašky najednou zněly hlasitěji a byly komplikovanější, protože oceánem neproudilo tolik lodní dopravy, která způsobuje obrovské hlukové znečištění. Keporkaci v tišším a klidnějším prostředí mohli zpívat svobodněji.
Keporkaci jsou sice svými písněmi nejznámější, ale nějakou formu zvukové komunikace využívá mnoho druhů. Ozubení kytovci jsou navíc vybaveni jedním z nejúžasnějších smyslů vůbec – echolokací – a pomocí zvuků mapují okolí nebo vyhledávají kořist. Pokud nevíte jak, představte si, že vidíte ušima. Vysíláte krátké zvukové signály a s jejich pomocí si skládáte obraz toho, co je kolem vás – například povrch mořského dna. Největšími ozubenými tvory na světě jsou vorvani. Jejich komunikace probíhá v „klikacích“ sekvencích, kterým se říká cody (codas). Dlouho to vypadalo, že jich vorvani používají jen dvacet jedna typů. Umělá inteligence však zpracovala na devět tisíc nahrávek a odhalila až 156 odlišných cod, které se mohou lišit tempem, rytmem či jakousi „hudební“ zdobností a které vorvani různorodě kombinují. Výzkum zveřejněný v roce 2024 tak přináší důkaz, že vorvani mají kombinatorní komunikační systém, což je jeden ze základních pilířů lidské řeči.
Mezi ozubené kytovce patří také kosatky. I ony mají echolokaci a živě komunikují. Jsou známé třeba tím, že umějí vokalizovat i jiné jazyky. Když byly kosatky držené v zajetí společně s delfíny, osvojily si jejich komunikační kódy. Je však důležité si uvědomit, že vokalizace neznamená porozumění – kosatky umějí jazyk napodobit, ale nerozumějí obsahu. Není navíc jasné, jestli vokalizovat dokážou i ve volné přírodě, ale vzhledem k tomu, že byla nedávno pozorována skupina kosatek a delfínů, kteří společně loví – delfíni jako stopaři, kosatky jako lovci – a dělí se o kořist, je na místě předpokládat, že nějak dorozumět se musejí. Studie z roku 2018 dokonce představila dovednosti kosatčího samce Wikieho, který dokázal napodobit hlasy vědců a vokalizovat slova jako hello, bye, Amy a one-two. Jednotlivá kosatčí stáda mají také svá „nářeční“ specifika. Před několika lety se ochranáři spojili s Britskou knihovnou, která spravuje sbírku zvuků zvířat, aby uchovali záznam komunikace dvou posledních samců ze stáda kosatek žijících u břehů Hebrid. Stádo už sice vymře, ale ochranáři chtěli zachovat alespoň jeho nářečí.
Je lidskost skutečně tak unikátní?
Kytovci také vykazují znaky chování, které se po staletí připisuje výhradně lidem. V první řadě jde o spolupráci a silné rodinné vazby, jež udržují mnohé druhy kytovců a jež jsou velmi silné také u kulohlavců, kteří žijí ve velkých, někdy i mnohasetčlenných stádech. Tito černí kytovci jsou proslulí tím, že se neopouštějí ani v případě, že mohou společně zahynout. Pokud část stáda uvízne na mělčině – a právě kulohlavcům se to z dosud neznámých důvodů děje nejčastěji–, ostatní kytovci nedokážou odplout. Zůstávají a umírají společně. Toho využívají velrybáři na Faerských ostrovech, kde je lov kytovců stále povolen za účelem zachování „tradiční“ kultury. Vědí, že když naženou byť jen malou část stáda kulohlavců do úzké zátoky, bude je následovat i ostatní a neodplují, ani když je začnou v mělké vodě masakrovat.
Dalším projevem velmi lidského chování je truchlení za mrtvé. Snad nejznámějším případem je truchlení kosatky jménem Tahlequah, která před lety porodila mrtvé mládě. Když se pak vydala na další cestu se stádem, nenechala jeho tělo v oceánu, ale vozila je tři týdny na čumáku, protože se od něj neuměla odloučit. Nedávno se jí mrtvé mládě narodilo znovu. Ani tentokrát je nenechala tam, kde je porodila, nýbrž je po mnoho dní opatrovala.
Projevem lidskosti je i pomoc druhým. Ani v tom kytovci nezůstávají pozadu. V Severním ledovém oceánu se před několika lety ztratil mladý narval. Opustil migrační trasy svého druhu, nedokázal se na ně vrátit a vědkyně a vědci, kteří ho sledovali, věděli, že zůstane-li sám, jeho šance na přežití je mizivá. Naštěstí potkal stádo mladých samců běluh, kteří jsou sice jeho nejbližší příbuzní, ale s narvaly se běžně nedorozumějí. Narval se k nim přesto přidal. Ve stádu přežil následující zimu a postupně se do něj začlenil. Když jej pozorovali později, choval se už jako běluha a se svými druhy komunikoval. Před lety byl pozorován také případ vorvaního stáda, které podobně „adoptovalo“ delfína se zkroucenou páteří. Kdyby delfín zůstal se svým stádem, nestačil by mu a zahynul by. Vorvani jej však přijali mezi sebe, a tím mu zachránili život.
Vůbec nejpodivnější je ale chování keporkaků. Vědkyně a vědci opakovaně pozorují případy, kdy keporkaci agresivně zachraňují jiné druhy – třeba tuleně či lachtany – před útoky kosatek. Jeden keporkak dokonce na hruď nabral lachtana, na něhož útočilo kosatčí stádo, a pomohl mu do bezpečí. Podobných případů ochranářství už bylo pozorováno víc než sto, a co je nejdivnější – keporkaci z něj dost možná nic nemají. Dělají to zřejmě z dobré vůle.
Text byl původně napsán pro 125. číslo Revue Prostor Jsme děti moře.
Tento obsah byl vytvořen v rámci projektu Perspectives – nového označení pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. PERSPECTIVES je spolufinancován EU a realizován nadnárodní redakční sítí ze střední a východní Evropy pod vedením Goethe-Institutu. Více informací o PERSPECTIVES naleznete na: goethe.de/perspectives_eu.
Spolufinancováno Evropskou unií. Názory a stanoviska zde vyjádřené jsou však pouze názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani orgán poskytující grant nenesou odpovědnost.
