Všichni milujeme vodu. A potřebujeme ji. Pijeme ji, koupeme se v ní, používáme ji k zalévání. Je na ní závislé zemědělství i průmysl.
Navzdory tomu, nebo možná naopak právě proto, že vodu tolik potřebujeme, jsou mnohé vodní zdroje – řeky, rybníky, potoky, mokřady – ve velmi špatném stavu. A to přesto, že máme v Evropě poměrně dobré zákony, které vodní zdroje chrání – jako například Rámcovou směrnici o vodách (Water Framework Directive). Tu ovšem nyní chce Evropská komise podle svého vyjádření zjednodušit, v praxi by ale takový krok oslabil její ochranné mechanismy a snížil nároky na skutečné zlepšování stavu našich vod.
Přehrazené a regulované řeky, znečištění, sucho i intenzivní využívání krajiny způsobují, že jen menší část vodních toků v ČR je dnes v opravdu dobrém stavu.
Kvalita vody ve vodních tocích v České republice se od roku 2000 sice výrazně zlepšila, avšak po roce 2020 tento trend stagnuje a další snižování znečištění a zlepšování stavu našich řek je omezené. V období 2023–2024 převažuje znečištěná voda u 47 % sledovaných profilů. Zároveň se podle plánů povodí mezi lety 2015 a 2021 zhoršil ekologický i chemický stav u více než poloviny sledovaných povrchových vod.
Přes 90 % naší vody je ve špatném stavu
Podíl vodních útvarů s dobrým ekologickým stavem klesl z 18,8 % na 5,9 %. Část tohoto poklesu odráží zpřísnění hodnotících kritérií, například přísnější limity pro obsah živin ve vodě. Mohlo by se tak zdát, že ke zhoršení kvality vod došlo jen na papíře, jenže ve skutečnosti to ukazuje na ještě větší problém – řeky byly znečištěné živinami z hnojiv a čistíren odpadních vod celou dobu a starší metodika to jen neodrážela.
To znamená, že přes alarmujících 90 % povrchových vodních útvarů je ve špatném ekologickém stavu Pouze 12,2 % vodních útvarů pravděpodobně dosáhne dobrého ekologického stavu do roku 2027. Hlavními příčinami jsou nedostatečné čištění odpadních vod a znečištění chemickými látkami. Česká republika totiž patří mezi státy EU s nejvyšším podílem podzemních vod zasažených zemědělským znečištěním. Přitom právě zdravé vodní toky jsou základem – pro přírodu, pro krajinu i pro naši pitnou vodu.
Špatný stav evropských řek se promítá i do jejich biodiverzity. Před několika dny byla zveřejněna aktualizace Červeného seznamu IUCN, podle níž je téměř 60 % původních evropských druhů sladkovodních ryb považováno za druhy se zvýšeným ochranářským zájmem. Hodnocení zahrnovalo všech 558 původních druhů, přičemž 42 % je ohroženo vyhynutím a dalších 18 % je vedeno jako téměř ohrožené.
Dobrá zpráva je, že Evropa má pravidla, která vodu chrání. Díky nim se za poslední roky podařilo řadu řek zlepšit, vracet do nich život a bránit projektům, které by je mohly nenávratně poškodit. Nejde o žádnou byrokratickou formalitu – tahle pravidla v praxi rozhodují o tom, jestli řeka zůstane živá, nebo se z ní stane jen kanál.
Současná debata o revizi směrnice o vodách se neomezuje na technické úpravy, ale odráží hlubší střet mezi ochranou životního prostředí a průmyslovými ambicemi Evropské unie. Teď ale hrozí, že se ochrana vody začne skutečně oslabovat.
Evropská komise argumentuje potřebou zjednodušení pravidel a urychlení povolovacích procesů, zejména pro projekty těžby kritických surovin důležitých pro energetickou transformaci a strategickou soběstačnost. Odpůrci revize však varují, že směrnice je již nyní v zásadě funkční a hlavním problémem je její nedostatečné provádění v členských státech, nikoli samotná legislativa. Obávají se, že pod záminkou „zjednodušení“ může dojít k oslabení klíčových principů, včetně zákazu zhoršování stavu vod, a k většímu tlaku na povolování environmentálně rizikových projektů. Spor tak ve skutečnosti představuje test, nakolik je EU ochotna ustoupit ze svých environmentálních standardů ve prospěch hospodářských a politických priorit.
Proč by nás to mělo zajímat?
Protože na zdravých řekách závisí nejen celá řada druhů – od vydry přes perlorodky po vzácné ryby – ale také kvalita či dostupnost vody, kterou pijeme. Pokud ochrana poleví, dopady pocítíme všichni.
V Česku jsme viděli několik velkých kauz, kdy se ochrana vody řešila právě přes Rámcovou směrnici o vodách. Například v případě sporu o těžbu v dole Turów se Česko na tuto směrnici odvolávalo ve své žalobě proti pokračování těžby.
Díky Rámcové směrnici o vodách také ubývá pesticidů v pitné vodě. Nejviditelnější příklad je vodní nádrž Želivka, která dodává pitnou vodu pro Prahu. Opakovaně se v ní objevovalo nadlimitní množství pesticidů. Správně by podle Rámcové směrnice o vodách měli vodohospodáři zajistit, aby se pesticidy do vody vůbec nedostávaly, ale toho nebyli schopní. Proto alespoň nainstalovali lepší a modernější filtry, které přes aktivní uhlí dokážou pesticidy z vody vytáhnout.
Na nedostatečně důslednou implementaci Rámcové směrnice o vodách v Česku pak ukázal únik chemikálií, které zabily ryby v řece Bečvě v roce 2020. V souladu s požadavkem směrnice na „prevenci zhoršení stavu“ byla po havárii přijata nová legislativa, která zavádí povinnost kontinuálního měření pro největší znečišťovatele a drasticky zvyšuje pokuty. Bez zlepšování opatření na ochranu vody se zvyšuje pravděpodobnost, že by se podobná havárie mohla stát znovu.
Naši vodu musíme chránit
Nyní máme v rukou něco cenného: funkční systém ochrany vod, který dává smysl a přináší i hmatatelné výsledky, například v oblasti našeho zdraví a čistoty vod. To, co evropské řeky potřebují, není jeho oslabení, ale důsledné dodržování a další zlepšování. Proto ekologické organizace včetně WWF do právě probíhajícího procesu revize Rámcové směrnice o vodách podaly vědecká stanoviska a připomínky, které požadují, aby se ochrana vody v Evropské unii neoslabovala.
Debata o budoucnosti evropských řek právě probíhá. A je to přesně ten moment, kdy má smysl říct nahlas, že důsledná ochrana vodních zdrojů není překážka rozvoje, konkurenceschopnosti a odolnosti – ale jejich základ.
Jan Freidinger je zástupce ředitelky WWF Česko. Barbora Chmelová je vedoucí sekce ochrany přírody ve WWF Česko.
