Stojíte na břehu, vyzujete si boty a pomalu vstoupíte do studené vody. Jdete korytem a vody máte sotva po kolena. O kus dál jsou místa, kde voda neteče vůbec, tam už koryto začíná zarůstat suchozemskými rostlinami. Jenže vy nejste u mrňavého horského potůčku, který teče jen tehdy, když zaprší. Jste u Labe v Ústí a přecházíte jeden z evropských veletoků. Bosou nohou.
Nejde o scénu z nějaké postapokalyptické budoucnosti, ale o realitu letošního léta. Těžko uvěřit, že jde o stejnou řeku, po které jsme se kdysi proháněli s kolegou Freidingerem na nafukovacích zodiacích Greenpeace a ze které jsme odebírali vzorky vody pro testování na přítomnost mikroplastů.
Labe ale není jediná řeka bez vody. V poslední době se podobné situace staly realitou na mnoha českých řekách. Vysychají potoky, menší říčky a někdy i velké toky, které jsme považovali za samozřejmou součást krajiny. Voda chybí v přehradách i pod jezy, které ji často odvádějí do malých vodních elektráren. A není to jen kvůli vedru a klimatické změně. Problém je i v tom, že jsme krajinu vysušili a odvodnili. Vody je málo, ohřívá se a zhoršuje se její kvalita.
Řeky jsou rozbité, musíme je spravit
Když se řekne voda, většina z nás si představí řeku. Nebo přehradu. Studnu s vodou, kterou pijete. Jen málokdo si ale uvědomuje, že skutečný příběh vody začíná mnohem dřív. Na horských svazích. V rašeliništích. V mokrých loukách. V lesích. A také na obyčejných polích.
Právě tam se totiž rozhoduje o tom, jestli budou naše řeky za pár měsíců plné života, nebo se promění v úzké stružky mezi kameny, bez vody, bez kyslíku a s umírajícími rybami.
Když dnes čteme zprávy o vysychajících potocích, zelených přehradách plných sinic nebo o tom, že po každém větším dešti přicházejí lokální povodně, často máme pocit, že jde o několik různých problémů. Ve skutečnosti jsou ale propojené. Mají společného jmenovatele – krajinu, která přestala fungovat tak, jak fungovala po tisíce let.
V posledních několika stoletích se lidé kvůli průmyslu, těžbě dřeva či zemědělství snažili vodu z krajiny co nejrychleji odvést. Narovnávali řeky, vysušovali mokřady, odvodňovali pole i rašeliniště a stavěli tisíce betonových jezů. Voda, která dříve zůstávala týdny nebo měsíce v krajině, dnes často odteče během několika hodin.
Výsledek známe všichni. Když zaprší, voda rychle odteče a může způsobit povodně. Když několik týdnů neprší, krajina nemá z čeho čerpat a přichází sucho.
Nejde přitom jen o počasí. Přestože se dlouhodobý úhrn srážek v Česku výrazně nemění, voda se v krajině chová úplně jinak než dříve.
Řeka není jen voda mezi dvěma břehy
Řeku si často představujeme jako samotné koryto. Jenže zdravá řeka je mnohem víc.
Patří k ní celá říční krajina. Mokřady, které fungují jako přírodní houby. Horské louky, na kterých poletují motýli. Lužní lesy, které zpomalují vodu při povodních. Patří k ní nivy, do nichž se může řeka bezpečně rozlít. Patří k ní prameniště a rašeliniště vysoko v horách, která postupně uvolňují vodu ještě dlouho poté, co přestane pršet.
Teprve dohromady vytvářejí systém, který vodu zadržuje, čistí a pomáhá jí pomalu putovat krajinou.
Jenže právě tento systém jsme během posledních desetiletí rozebrali téměř součástku po součástce.
Více než čtvrtina zemědělské půdy je dodnes odvodňována melioracemi. Různých příkopů a dalších odvodňovacích opatření je tolik, že se ani nedají evidovat. Řeky byly narovnávány a zahlubovány, jejich délka se na mnoha místech zkrátila přibližně o třetinu. Tam, kde dříve voda zůstávala, dnes jednoduše proteče.
Ale zatímco z krajiny voda odtéká příliš rychle, v samotných řekách jí naopak často bráníme proudit přirozeně. Vznikly na nich tisíce příčných překážek, které brání migraci ryb i přirozenému pohybu sedimentů a vody.
Nejde jen o přírodu, ale i o lidi
Mohlo by se zdát, že jde především o problém ryb nebo mokřadních ptáků. Jenže důsledky pociťujeme všichni. Vysychají studny. Nádrže zarůstají sinicemi. Půda ztrácí úrodnost. Přibývá extrémních povodní i dlouhých období sucha. Úprava pitné vody je stále náročnější a dražší.
Ve sledovaných českých řekách se opakovaně nacházejí desítky různých pesticidů a jiných problematických látek. Dobrého ekologického stavu dnes dosahuje jen malá část vodních toků a řada opatření, která měla být dokončena do roku 2027, se zatím nepodařilo vůbec uskutečnit.
Přitom právě zdravá říční krajina představuje jednu z nejlevnějších forem ochrany před suchem i povodněmi.
Dobrá zpráva? Víme, co funguje
Na rozdíl od mnoha jiných složitých environmentálních problémů dnes velmi dobře víme, jak krajinu uzdravit. Řekám lze vracet meandry. Mokřady lze obnovovat. Rašeliniště lze znovu zavodnit, aby se mohla šnečím tempem, ale vytrvale znovu vytvářet. Odvodňovací příkopy lze přehradit a zasypat zeminou. Neprostupné jezy lze odstranit nebo zprůchodnit rybími přechody. Podél toků lze obnovovat přirozené nivy a břehové porosty.
Nejde o krok zpátky ani návrat do minulosti. Nikdo nechce, abychom se kvůli řekám vzdali moderního způsobu života a žili zas jak za krále Klacka. Jde o to, aby krajina znovu začala dělat to, co dělala po tisíce let – zadržovala vodu, čistila ji a postupně ji vracela zpět do řek.
Když funguje krajina, fungují i řeky. A s nimi se vrací život. Na mokré louky se vracejí opylovači. Do čistých toků pstruzi a lososi. Na štěrkové lavice ledňáčci. Do horských potoků perlorodky. Ve zprůchodněných řekách mohou opět plavat jeseteři. Řeka přestává být odvodňovacím kanálem a znovu se stává živým organismem.
Proč právě voda
Když jsme se při vzniku WWF Česko ptali lidí, jakým tématům bychom se měli věnovat, nejvíce hlasů získala ochrana divoké přírody. Hodně rezonovaly také ohrožené druhy, lesy, opylovači a voda.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme měli začít právě u ohrožených druhů či u divoké přírody. Ale tato témata jsou dnes v Česku už pokrytá jinými organizacemi a navíc jsme se nechtěli zaměřovat úzce na jedno téma. Chtěli jsme komplexní řešení pro složitý problém, který by pokrýval více oblastí najednou.
Ochrana a obnova řek a říční krajiny všechna tato témata propojují.
Bez vody neexistují zdravé lesy. Bez vody mizí mokřady i opylovači. Bez vody nepřežijí bobři, vydry, perlorodky ani desítky dalších ohrožených druhů. Bez vody nebude fungovat ani zemědělství a nebudeme mít ani dostatek zdrojů kvalitní pitné vody.
Rozhodli jsme se proto začít tam, kde začíná veškerý život. U vody.
Nezačínáme u přehrad nebo velkých řek, ale už u pramenišť, horských potoků, mokřadů a říční krajiny. Budeme postupovat obrazně – a některých vodních toků i doslova – od pramene až po soutok. Protože věříme, že když se podaří vrátit vodu krajině, vrátíme do ní zároveň i divokou přírodu a ohrožené druhy.
A právě to je cílem nové dlouhodobé kampaně WWF Česko.
Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí WWF Česko.
